Taky vám píská v uších?

Tinnitus, tedy bzučení, pískání, šumění a další obtěžující zvuky v uších, zažívá čas od času značné procento populace. Nejen kvůli hluku ve vnějším světě, který působí jako stresor, ale i kvůli dalším okolnostem vzniká tento zvláštní jev, který může mít pro člověka fatální důsledky. O vlivu tinnitu na vznik deprese psala svou ročníkovou práci na gymnáziu Zatlanka studentka Jana Jetelinová, která sama tinnitem trpí.

„Když jsem lidem říkala, že mi píská v hlavě, tak mi to nevěřili a považovali mě za blázna,“ říká Jana ke své motivaci, proč se rozhodla o tinnitu napsat. Sama se s ním potýká už 6 let, zpočátku trpěla depresemi a sebevražednými myšlenkami, ale v současné době vidí na tinnitu i pozitivní stránky: „Díky tinnitu jsem se vlastně přestala zabývat nepodstatnými maličkostmi. Nevyčítám si drobné chyby, soustředím se spíš na to důležité.“ A důležitý je nejspíš život sám. Člověk, který má za sebou přelomovou a těžkou zkušenost, musí být rád, že žije a navíc dobře. V případě Jany dokonce i bez antidepresiv, které často musí brát lidé trpící tinnitem, jak vyplývá z její práce. V té se Jana v praktické části obrátila na 47 respondentů, kteří se sdružují a pohybují kolem webu www.itinnitus.cz. Patnáct z nich (asi 30 procent) muselo kvůli tinnitu navštívit psychologa a 18 uvažovalo o sebevraždě, celkem 12 z nich bere antidepresiva. Všichni tito respondenti považují přitom vliv tinnitu na tyto těžké myšlenky za rozhodující, a to nejen svými nepříjemnými projevy, jako je pískání v uších, ale i jejich důsledky, jako je horší schopnost soustředění a z toho pramenící snížená výkonnost v práci nebo při studiu. Tinnitus také může člověka vydělovat ze společnosti, protože zvuky slyší jen on sám, může jej stigmatizovat a přeneseně tak ohrožovat jeho sebehodnocení pocitem méněcennosti.

Tinnitus přitom může začít náhle. Janě Jetelinové se objevil po jednom probuzení, aniž by na to mohl mít vliv nějaký zvýšený hluk třeba při koncertech a podobně. Lékaři si s tinnitem stále nevědí rady, Janě dali jen léky na prokrvení páteře, které jí spíš škodily. „Pak jsem zkusila alternativní medicínu, ale tinnitus se nevyléčil, jen jsem si zvykla ho zvládat. Pískání slyším pořád stejně hlasité, ale v tichém prostředí víc vyzní, takže třeba usínám u puštěné televize, kterou pak vypíná mamka,“ popisuje čerstvá maturantka jednu ze svých strategií zvládání tinnitu. Rodiče jí to nejdřív nevěřili, nikdo v rodině předtím tinnitem netrpěl. Nyní se už může Jana na pochopení rodiny spolehnout a mimoto se podílí na dění na svépomocném webu www.itinnitus.cz, kam umístila svůj dotazník k závěrečné práci. Mimoto se lidé z tohoto sdružení scházejí, Jana je popisuje jako velmi klidné, uvážlivé: „Nebyl tam nikdo, kdo by dělal rozmáchlá gesta. S tinnitem měli ale každý příběh jiný, třeba jednomu pánovi začal až v padesáti letech při rozvodu.“ Z hlediska medicíny je tinnitus velmi náročný na léčbu, protože jen zlomek jeho výskytů je objektivní, tedy slyšitelný i druhou osobou. Odborníci se shodují na tom, že by při jeho výskytu měla být zahájena podpůrná psychoterapie.

Zatímco někteří odborníci považují tinnitus pouze za příznak, jiní hovoří o civilizačním onemocnění, jehož epidemie nás teprve čeká. Hlučné prostředí si vybírá svou daň, stále hlasitější hudba ze sluchátek, která má přebít okolní lomoz, také stále více času trávíme telefonováním... a komu se ještě nestalo, že slyšel zvonit svůj mobil, vrhl se po přístroji a pak zjistil, že mu vyzváněcí tón jen ze setrvačnosti přehrává něco v jeho hlavě? Diagnóza H93.1 je zkrátka stále méně vzácná. Když přijde k lékaři člověk se subjektivním tinnitem, je potřeba provést mnoho vyšetření, aby se vyloučila jiná, například nádorová onemocnění. Zarážející je, že naprostá většina výsledků je zcela negativní. Nemocnému podle přístrojů lékařské vědy nic nechybí a neví se, proč se u něj tinnitus objevuje. Podle předního výzkumníka tinnitu Jiřího Kulky je navíc nesmírně pozoruhodné, že příznaky tinnitu jsou stejně silné u lidí, kterým tinnitus vadí a výrazně snižuje jejich kvalitu života, jako u těch, kterým nevadí a dobře si na něj zvykli. Za podstatné tu považuje psychologické faktory.

Jedním z nejhorších způsobů zvládání tinnitu totiž je, když jej lidé považují za příznak duševní choroby nebo mozkového nádoru, začnou se jej bát, nechtějí být nemocní, sledují tinnitus přehnaně a jsou z něj úzkostliví. Laicky lze říct, že základem pro terapii Tinnitu je vyhýbat se tichu, kde je tinnitus nejvíce pociťován, a především: nepřikládat mu velký význam a smířit se s ním jako se specifickým projevem života, který ani nemusí být příliš omezující. K takovému „přeprogramování“ vztahu k tinnitu může hodně přispět kognitivně behaviorální nebo pozitivní psychodynamická terapie. Žádný univerzální lék nebo lékařský zákrok proti tinnitu zatím neexistuje, tím prospěšnější může být právě svépomocná skupina a soudržnost lidí, kteří mají stejnou zkušenost. Aspoň tak to vnímá Jana Jetelinová, pro niž byl tinnitus i příležitostí objevit vnitřní klid a důležité životní hodnoty.

BOX

Pokud tinnitem už trpíte, může vás příjemně překvapit, že v tom zdaleka nejste sami. Ve své magisterské práci Vědomé strategie zvládání tinnitu se loňská absolventka studia psychologie Karolina Veldová zamýšlí nad tím, co může trpícímu pomoci. Beethoven, Goya, Smetana, van Gogh, ti všichni prý měli s tinnitem své zážitky, a i když tři z nich později ohluchli, dokázali vytvořit velkolepá díla. O pozitivních stránkách tinnitu pro skladatele s absolutním sluchem by vám mohl autor Mé vlasti hodně vyprávět - a muzikoterapii ostatně doporučuje ve svých knihách i docent Kulka.

Tomáš a David

Přijďte se podívat do publicistické dílny!

Naše

Dobrá publicistická dílna

slouží lidem s duševním onemocněním k setkávání a získávání nových dovedností. V příjemné atmosféře si povídáme o tvorbě publicistických článků a cvičíme vlastní schopnosti tvořit. Během tří hodin máte možnost si pohovořit o tom, co vás v dané oblasti zajímá, od zkušených lektorů se dovíte více o novinářské praxi a doufáme, že budete odcházet obohaceni i o nové zážitky. 

Přijďte se na nás podívat ve čtvrtek od 10 hodin do 13 hodin do pavilonu č.19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. 

Výuka i káva jsou zdarma!

San Marino Prahy-pěkný počin jedné z účastnic dílny

Jedním ze zdařilých příspěvků naší publicistické dílny je San Marino Prahy od Katky, který vyšel i v časopise Esprit. 

SAN MARINO PRAHY

Tak daleko mě odvál vítr uzdravení, že se mi povedlo cestou na publicistickou dílnu v pavilonu 19 v Bohnicích ztratit. Už je neznám jako své boty. Ale díky této náhodě – nebo spíš synchronicitě, abych použila oblíbený výraz nás šílenců – jsem narazila na hlouček turistů kochajících se pavilonem 28, naslouchajících výkladu v němčině. Chtěla jsem poslouchat, ale má stydlivost mi nedovolila se zastavit. Zaslechla jsem jen „zwei und zwanzig Betten“ – to průvodkyně asi popisovala kolik lůžek, a tím pádem pacientů, pojme jedna místnost takového pavilonu. Výjev mě ujistil, že Bohnice jsou, byly a vždy budou výkvětem surrealismu. Škoda jen, že až psychiatrická reforma vyžene blázny z pavilonů, už nebude, kdo by oživoval a sám sebou ilustroval ten snový skanzen. Jako například ten překrásný blázen v bílém vytahaném tričku, na kterém září klíček na šňůrce, jak do běla vymetá chodník před svým pavilonem v rámci pracovní terapie. Nebo ten roj šílenců obsypaných kolem pochybných krámků jako včely kolem hrušky. Vypadají docela šťastně, krámek jim plní poslední touhy, které jim směly zbýt, anebo jsou zfetovaní svými chorobami. Kolem Centrální terapie prochází pohublý mladík se sklopenou hlavou. Občas se zastaví – to když číslo kroků, které právě udělal, odpovídá v poblouznění pečlivě vypočítané číselné šifře, která přináší štěstí. Všude je krásně čisto, svítí sluníčko a park čpí borovičnou vůní. Nyní chápu, jak se tady mohou jen tak bezstarostně, beze strachu z agresivních pomatenců, projíždět maminky s kočárkama. Nikdo nevěří, že by se na tak krásném místě mohlo dít něco zlého. Naopak, mnoho ex-pacientů, kteří znají ten monument zevnitř, se vyhýbá Bohnicím obloukem. Cítí zde pach praní prostěradel pomočených po silné dávce sedativ. To já sem chodím ráda. Jsem věčné dítě, které si to tu užilo svůj dětský tábor navíc, který v dospělosti už ani nečekalo. Tábor, na kterém si každý vysloužil tu smradlavou hodnost šílence. Nyní se sem ovšem vracím očištěna. S vysokou školou, chorobou v remisi, jako zaměstnanec organizace Dobré místo - jako redaktor. Hraju vyšší hru. Ta dnes obnáší zúčastnit se publicistické dílny pořádané Dobrým místem pro hospitalizované, ale i lidi z venku. Tuto distinkci ale rázem nechávám stranou – uvnitř zdí vypadá jako pacient každý.

Na publicistické dílně jsou kromě organizátorů dva pacienti. A teď já. Prý si doposud jen tak povídali. Když zapluju do davu, je mi vše jasné. Přicházím o hodinu později, ale ještě se jim nepovedlo udělat skoro nic publicistického. Pacienti chrlí svou moudrost. Postupně začínám mít pocit, že vést tuto dílnu je jako snažit se plavit peřejemi proti proudu. Tím proudem je zkušenost šílenství, která je všezaplavující a má navrch nad všemi pokusy o racionalitu a řízení. Pacient jménem Daniel popisuje hospitalizaci takto: „ Je to jako kdyby hrozilo, že člověka bolí noha, odvezou ho do nemocnice a tam mu ji prostě uříznou.“ Nemůžu nesouhlasit. Dalším velkým tématem jsou léky. Daniel o nich vypráví dlouhý příběh. Doporučujeme mu, aby jej publikoval v Espritu, ale zdráhá se. Ukazuje se, jak je těžké psát, když je člověk nemocný a nemůže se soustředit. V rámci dílny si pacienti mohou odnést knihu „Kam jdou lidé s nemocnou duší.“ Daniel v ní nachází namátkou větu: „po Zyprexe se mi vrátil humor.“ Všichni se tomu nevěřícně smějeme. Pacientka Alena přinesla na dílnu svou vlastní knihu. Zabývá se ve svém životě potápěním a píše o vodě. Čteme si úryvek z knihy. Dozvídáme se, že Alena píše svou autobiografii. Doporučuji jí, jak postupovat při vydání knihy. Všichni dostáváme pohledy s akrylovými mušlemi, které namalovala. Jak říká Daniel, a mohl by říct každý pacient, „já nejsem jednobarevnej.“ Jinými slovy, já se nevejdu do své diagnózy. Jsem víc než blázen. O přestávce nám Daniel vypráví o své bohaté korespondenci s jakousi Japonkou. Naše publicistická dílna se pomalu ale jistě mění v Ságu rodu Forsytů.

Z Bohnic odcházím zadní branou, tou, která dříve bývala zamčená. Měli od ní klíče pouze doktoři a někteří pacienti, kteří je pak šmelili s ostatními. Je to brána praktická, blíže do Alberta a blíže do hospody. Stojí vedle pavilonu 1, před kterým se na lavičce sluní jakási žena, pravděpodobně nakažená schizofrenií. Její duše se přede mnou tyčí jako strom v pralese vyžíraný nádherným chorošem nemoci. Byl to hezký den. Opouštím tou nejmíň známou branou areál Bohnic, to San Marino Prahy, stát ve státě s vlastními pravidly a zvyky. Musím si rychle vzpomenout na zvyky venku.