Hydroponie současnosti

 

Hydroponie současnosti – díl 1. = obecná charakteristika
(respektive pokus o popis a celkové přiblížení tohoto biotechnologického
fenoménu současnosti)

(z řeckého hydrós = voda + ponós = práce)

Základ hydroponie vznikl ze snahy objasnit zákonitosti výživy rostlin – a to v modelovém,
člověkem specificky vytvořeném prostředí = stanovišti konkrétní rostliny, rostlin.
Rostliny které mají tu biotechnologickou „výsadu“, že jsou v současnosti pěstovány hydroponicky, mohou také samozřejmě růst (dle konvenční metody pěstování) i v půdě či půdním substrátu. Hydroponii – respektive tento typ pěstování – tedy bez využití půdní složky jakožto prostředí pro růst a vývoj kořenů – je vynálezem prastarých Egypťanů – jejich zemědělců, respektive zemědělských učenců té doby. Tohle je dle mého úsudku velký vědecký pokrok prastarého Egypta, který se však promítl až v současné biologii, potažmo také v zemědělství = agrobiologie budoucnosti.
Hydroponie je pěstování, respektive růstová kultivace, specifických druhů rostlin (například skleníkové zeleniny) bez využití půdy, respektive zeminného substrátu, a to s využitím speciálních
nepůdních typů kořenových fixátorů (takto věda chytře obešla využití, z mnoha důvodů, „nedokonalé“ půdní složky náhradou za inertní fixativ, či fixátor, kořenového orgánu rostliny) + živný roztok, který může prakticky ke všem kořenům rovnoměrně. Inertní kořenový substrát – fixativ – může být nejen z přírodních anorganických materiálů (např. čistý říční písek, různé jiné sypké či porézní přírodní hmoty, jako např. štěrk konkrétní velikosti částic aj.), ale i syntetického, uměle vyrobeného původu (např. textilie z keramického vlákna o specifické tloušťce, tepelně expandovaný jíl – tzv. perlit, různé jiné sypké či porézní keramické hmoty vyrobené člověkem, aj.). Přičemž rostlina „žije“ ze zásobení kořenového orgánu živným vodným roztokem, který hydratuje kořeny a zásobí je mineráliemi a živinami. Kořeny rostliny, které prorostou hlavně směrem dolů danou vrstvou fixativu, volně v živném roztoku.
Půda svou chemickou komplikovaností a také mechanickou nedostatečností, i živinnou
nedostatečností či dokonce toxicitou, definovaným bioexperimentům již nevyhovovala kvalitativně,
a proto byla nahrazena vodou a sypkým či vlákenným inertním fixativem kořenového orgánu – viz. pojem tenká vrstva. Do tohoto živného roztoku se přidávaly různé podpůrné komponenty a sledovalo se, jak rostlina v tomto uměle vytvořeném prostředí prospívá a jak intenzivně roste a vyvíjí se, a hlavně jak v konečném důsledku plodí. Zní to složitě, viďte ..?? Ale to je „jen“ poněkud zkrácená definice HYDROPONIE SOUČASNÉ DOBY. Ale to není o hydroponii vše .... viz. dále Hydroponicky je v současné době možné, a navíc poměrně efektivní (dokonce je efektivita tohoto
pěstění čím dál tím více korelující s pokročilostí vývoje hydroponických technologií současnosti, včetně předpokládaného východiska pro budoucnost), takto pěstovat téměř všechny pokojové rostliny; přičemž pokojové rostliny bývají tropického či subtropického původu – dle geografického, respektive klimatologického zařazení a jsou adaptovány na mikroklima obyvatelné místnosti. Ale nejen pokojové rostliny, i již některé druhy zeleniny a jiné agroprodukty= zemědělské potraviny, vzaly za samozřejmost využití efektivity aplikace konkrétního druhu hydroponického pěstování.

Zelenina, hlavně skleníková rajčata, okurky, nebo okrasné květiny (karafiáty, gerbery aj.) pro produkci řezaných květů, dále užitkové rostliny a to hlavně ve speciálních sklenících (viz. využití biomikroklimatu skleníku v kombinaci s hydroponií), se také pěstují hydroponicky, a to buď v minerální plsti, či kostkách / blocích ze slisovaných vláken minerální plsti (uměle vyrobený hydroinertní fixativ kořenového orgánu vyrobený člověkem za konkrétním, cíleným účelem) nebo v
živném roztoku na tzv." tenké vrstvě ". V těchto systémech voda dokonce cirkuluje, respektive REcirkuluje (a to nejen „skrz“ záhony = stanoviště rostliny), mimo tyto záhony se zpět vrácený roztok filtruje (i několikrát), doplní se minerálie a živiny, upraví se hodnota PH a doladí teplota živného minerálního roztoku. Tedy v uzavřeném okruhu recirkulace daného živného roztoku skrz irigační aparát. Podle systému a účelu (cílení) pěstování se přidávají velmi specifická hnojiva – převážně syntetická hnojiva ve formě velmi zředěných živinných roztoků – koncentrace hnojiva ve vodném roztoku se stanovuje prostřednictvím PH. Přičemž tato výše uvedená hydroponická technologie je spíše tou složitější a vývojově vyspělejší formou / variantou (viz. například několikafázová filtrace vodného roztoku minerálů průtokem / recirkulací za účelem eliminace balastních a mikrobalastních látek, irigace takovéhoto typu hydroponie hadičkami a vodním
čerpadélkem, respektive hlavně adekvátní irigace hydroponického záhonu atd....).
Pro uzavřený systém pěstování pokojových rostlin, konkrétně v keramzitu – což je jednoduchý
ekvivalent hydroponických systémů současnosti, a to jeho aplikace na úroveň domácností a úroveň
mikroklimatu „obývacího“ pokoje, konkrétně nám známých subtropických a tropických pokojových rostlin. Těmto pokojovým květinám, pěstovaným tímto způsobem, tedy bez zemního substrátu, škodí studený vzduch či dokonce jeho výměna = průvan; proto je nutné větrat konkrétní stanoviště jen velmi opatrně, respektive velmi opatrně vyměňovat atmosféru stanoviště konkrétní rostliny a hlídat teplotu atmosféry. Takto pěstěné rostliny potřebují světlo, ale jen do určité míry = maximální hodnota fotoexpozice. Proto je nevhodné vystavit je slunečním paprskům přímo – ale né všem rostlinám tohle bezprostředně vadí. Pro zálivku (zásobení kořenového orgánu živným roztokem) či i rosení rozstřikovačem – mlžičem (zásobení i stonku a hlavně asimilizujících a transpirujících listů vodou, resp. malými kapénkami živného roztoku). Tyto pokojové rostliny nemají v oblibě chlorovanou, tvrdou a studenou vodu (optimální teplota je 20 °C a koreluje s optimální pokojovou teplotou atmosféry místnosti). Je také vhodné rostlinu rosit či mlžit živným roztokem prostřednictvím vhodného rozprašovače / mlžiče, neboť takto dochází k absorpci vody a živin i stonkem a
hlavně plochou listů (tedy nejenom kořenovým systémem) – což je také jistý doplněk k hydroponii.
Výhody současného hydroponického pěstování rostlin:
• vhodnost pro alergiky = eliminace tohoto „civilizačního dopadu“ moderní doby (absence alergenů či  toxinů v zemině nahrazené pěstebným živným roztokem prakticky o ideální čistotě namíchání, až
nebojím se uvézt STERILITĚ živného minerálního roztoku)
• kontrola přesné skladby živin a minerálních látek (všechny živiny a min. látky jsou přesně spočítány, odměřeny a nadávkovány; nic redundantního a HLAVNĚ nic nežádoucího v konkrétním živném roztoku není)
• rychlejší zakořenění a navíc intenzivnější, komplexnější tvorba kořenového orgánu (hlavně
kořenového vlášnění = mikrokořínky a kořenové vlášení – viz. nasávací rostlinná pletiva kořenů)
• květiny vyrostou rychleji, takže je v případě hydroponického pěstění prokázána vyšší úroda a
vyšší výnosnost ze zelené zahrádky, nebo se sklízí i několikrát za sebou (viz. skleníková
hydroponie)
• při použití průhledných (plastových či lépe skleněných) hydroponických nádob lze do těchto vidět a
visuálně tak sledovat aktuální stav kořenového aparátu

Podklady ke článkům

Základní metody vědecké práce

Většina biologických výzkumů začíná pozorováním. Pozorování je historicky nejstarší, ale stále nejpoužívanější metoda získávání výchozích biologických dat (adekvátní relevance). Předmětem pozorování může být konkrétní organismus (jedinec), jeho část, fyziologický proces, výskyt či chování studovaného organismu na stanovišti apod. Naše smysly přitom mohou být doplněny respektive „vylepšeny“ různými přistroji (lupa, mikroskop, fotoaparát aj.). Podle velikosti pozorovaných objektů lze rozlišit tři základní úrovně (oblasti):

- makroskopická – pozorovatelná pouhým okem (přičemž rozlišovací schopnost lidského oka činí asi 0,2 mm);

- mikroskopická – pozorovatelná světelným mikroskopem (přičemž rozlišovací schopnost ve viditelném světle je asi 0,0002 mm);

- submikroskopická – pozorovatelná elektronovým mikroskopem (rozlišovací schopnost několik nanometrů, 1 nm = 10 na -6 mm)

Pozorování vyvolá zpravidla řadu otázek. Pro jejich zodpovězení je významné formulovat pracovní hypotézu. Aby bylo možné její správnost ověřit, je dobré z ní nejdříve vyvodit jednu i více logických předpovědí (predikcí), které lze ověřit (testovat) experimentálně. Pokus (experiment) je stěžejní výzkumnou metodou sloužící k ověření (verifikaci) stanovené hypotézy. Přitom významným rysem jakéhokoli vědeckého pokusu je jeho opakovatelnost. Pokud se jediná předpověď ukáže jako chybná, musí být daná hypotéza zamítnuta jako nesprávná.

fExperimentálně ověřená hypotéza je TEORIE.

Fotoperioda přirozená a umělá

Viditelné světlo je formou elektromagnetického záření složeného z mnoha různých vlnových délek (viz. Ilustrační obrázek s průběhy absorpčních křivek k daným světelným vlnovým délkám), od fialové (ultra-fialové) barvy (vlnová délka = 400 nm) až po tmavě červenou (vlnová délka = 760 nm)

Ze slunečního záření využívají rostliny při fotosyntéze jen energii vlnových délek zhruba mezi 400 – 700 nm (tzv. Fotosynteticky účinné záření). Toto viditelné světlo je výběrově zachycováno fotosyntetickými barvivy (chlorofyly a, b, c ; karotenoidy). Jde o sloučeniny, které díky uspořádání svých molekul (zejména počtu a rozmístění dvojných vazeb) jsou „NALADĚNY“ jen na pohlcení (absorpci) záření v určitém rozsahu vlnových délek. V důsledku toho jsou tato barviva zbarvena doplňkovou (komplementární, resp. Barvou opaku) barvou k barvě pohlcené (absorbované). Z denního světla (přirozené fotoperiody) zelená rostlina absorbuje hlavně záření modrofialové a červené barvy, zatímco záření zelené oblasti spektra odráží. Proto vidíme rostliny zeleně zbarvené.

Hlavním fotosyntetickým barvivem je chlorofyl, který existuje v několika typech (a, b, c). Ve všech zelených rostlinách je obsažen chlorofyl typu a, a to vždy v kombinaci s některým ze zbývajících typů chlorofylu (b nebo c).

Nejdůležitějším barvivem schopným využít zachycenou energii slunečního záření je chlorofyl a, který absorbuje hlavně v modré a červené části spektra. Všechna ostatní barviva, hlavně chlorofyly b, c a karotenoidy, předávají zachycenou energii molekule chlorofylu a (karotenoidy navíc chrání fotosyntetický aparát před poškozením v důsledku nadměrného ozáření, respektive nadměrná expozice světelného záření).

Taky vám píská v uších?

Tinnitus, tedy bzučení, pískání, šumění a další obtěžující zvuky v uších, zažívá čas od času značné procento populace. Nejen kvůli hluku ve vnějším světě, který působí jako stresor, ale i kvůli dalším okolnostem vzniká tento zvláštní jev, který může mít pro člověka fatální důsledky. O vlivu tinnitu na vznik deprese psala svou ročníkovou práci na gymnáziu Zatlanka studentka Jana Jetelinová, která sama tinnitem trpí.

„Když jsem lidem říkala, že mi píská v hlavě, tak mi to nevěřili a považovali mě za blázna,“ říká Jana ke své motivaci, proč se rozhodla o tinnitu napsat. Sama se s ním potýká už 6 let, zpočátku trpěla depresemi a sebevražednými myšlenkami, ale v současné době vidí na tinnitu i pozitivní stránky: „Díky tinnitu jsem se vlastně přestala zabývat nepodstatnými maličkostmi. Nevyčítám si drobné chyby, soustředím se spíš na to důležité.“ A důležitý je nejspíš život sám. Člověk, který má za sebou přelomovou a těžkou zkušenost, musí být rád, že žije a navíc dobře. V případě Jany dokonce i bez antidepresiv, které často musí brát lidé trpící tinnitem, jak vyplývá z její práce. V té se Jana v praktické části obrátila na 47 respondentů, kteří se sdružují a pohybují kolem webu www.itinnitus.cz. Patnáct z nich (asi 30 procent) muselo kvůli tinnitu navštívit psychologa a 18 uvažovalo o sebevraždě, celkem 12 z nich bere antidepresiva. Všichni tito respondenti považují přitom vliv tinnitu na tyto těžké myšlenky za rozhodující, a to nejen svými nepříjemnými projevy, jako je pískání v uších, ale i jejich důsledky, jako je horší schopnost soustředění a z toho pramenící snížená výkonnost v práci nebo při studiu. Tinnitus také může člověka vydělovat ze společnosti, protože zvuky slyší jen on sám, může jej stigmatizovat a přeneseně tak ohrožovat jeho sebehodnocení pocitem méněcennosti.

Tinnitus přitom může začít náhle. Janě Jetelinové se objevil po jednom probuzení, aniž by na to mohl mít vliv nějaký zvýšený hluk třeba při koncertech a podobně. Lékaři si s tinnitem stále nevědí rady, Janě dali jen léky na prokrvení páteře, které jí spíš škodily. „Pak jsem zkusila alternativní medicínu, ale tinnitus se nevyléčil, jen jsem si zvykla ho zvládat. Pískání slyším pořád stejně hlasité, ale v tichém prostředí víc vyzní, takže třeba usínám u puštěné televize, kterou pak vypíná mamka,“ popisuje čerstvá maturantka jednu ze svých strategií zvládání tinnitu. Rodiče jí to nejdřív nevěřili, nikdo v rodině předtím tinnitem netrpěl. Nyní se už může Jana na pochopení rodiny spolehnout a mimoto se podílí na dění na svépomocném webu www.itinnitus.cz, kam umístila svůj dotazník k závěrečné práci. Mimoto se lidé z tohoto sdružení scházejí, Jana je popisuje jako velmi klidné, uvážlivé: „Nebyl tam nikdo, kdo by dělal rozmáchlá gesta. S tinnitem měli ale každý příběh jiný, třeba jednomu pánovi začal až v padesáti letech při rozvodu.“ Z hlediska medicíny je tinnitus velmi náročný na léčbu, protože jen zlomek jeho výskytů je objektivní, tedy slyšitelný i druhou osobou. Odborníci se shodují na tom, že by při jeho výskytu měla být zahájena podpůrná psychoterapie.

Zatímco někteří odborníci považují tinnitus pouze za příznak, jiní hovoří o civilizačním onemocnění, jehož epidemie nás teprve čeká. Hlučné prostředí si vybírá svou daň, stále hlasitější hudba ze sluchátek, která má přebít okolní lomoz, také stále více času trávíme telefonováním... a komu se ještě nestalo, že slyšel zvonit svůj mobil, vrhl se po přístroji a pak zjistil, že mu vyzváněcí tón jen ze setrvačnosti přehrává něco v jeho hlavě? Diagnóza H93.1 je zkrátka stále méně vzácná. Když přijde k lékaři člověk se subjektivním tinnitem, je potřeba provést mnoho vyšetření, aby se vyloučila jiná, například nádorová onemocnění. Zarážející je, že naprostá většina výsledků je zcela negativní. Nemocnému podle přístrojů lékařské vědy nic nechybí a neví se, proč se u něj tinnitus objevuje. Podle předního výzkumníka tinnitu Jiřího Kulky je navíc nesmírně pozoruhodné, že příznaky tinnitu jsou stejně silné u lidí, kterým tinnitus vadí a výrazně snižuje jejich kvalitu života, jako u těch, kterým nevadí a dobře si na něj zvykli. Za podstatné tu považuje psychologické faktory.

Jedním z nejhorších způsobů zvládání tinnitu totiž je, když jej lidé považují za příznak duševní choroby nebo mozkového nádoru, začnou se jej bát, nechtějí být nemocní, sledují tinnitus přehnaně a jsou z něj úzkostliví. Laicky lze říct, že základem pro terapii Tinnitu je vyhýbat se tichu, kde je tinnitus nejvíce pociťován, a především: nepřikládat mu velký význam a smířit se s ním jako se specifickým projevem života, který ani nemusí být příliš omezující. K takovému „přeprogramování“ vztahu k tinnitu může hodně přispět kognitivně behaviorální nebo pozitivní psychodynamická terapie. Žádný univerzální lék nebo lékařský zákrok proti tinnitu zatím neexistuje, tím prospěšnější může být právě svépomocná skupina a soudržnost lidí, kteří mají stejnou zkušenost. Aspoň tak to vnímá Jana Jetelinová, pro niž byl tinnitus i příležitostí objevit vnitřní klid a důležité životní hodnoty.

BOX

Pokud tinnitem už trpíte, může vás příjemně překvapit, že v tom zdaleka nejste sami. Ve své magisterské práci Vědomé strategie zvládání tinnitu se loňská absolventka studia psychologie Karolina Veldová zamýšlí nad tím, co může trpícímu pomoci. Beethoven, Goya, Smetana, van Gogh, ti všichni prý měli s tinnitem své zážitky, a i když tři z nich později ohluchli, dokázali vytvořit velkolepá díla. O pozitivních stránkách tinnitu pro skladatele s absolutním sluchem by vám mohl autor Mé vlasti hodně vyprávět - a muzikoterapii ostatně doporučuje ve svých knihách i docent Kulka.

Tomáš a David

Přijďte se podívat do publicistické dílny!

Naše

Dobrá publicistická dílna

slouží lidem s duševním onemocněním k setkávání a získávání nových dovedností. V příjemné atmosféře si povídáme o tvorbě publicistických článků a cvičíme vlastní schopnosti tvořit. Během tří hodin máte možnost si pohovořit o tom, co vás v dané oblasti zajímá, od zkušených lektorů se dovíte více o novinářské praxi a doufáme, že budete odcházet obohaceni i o nové zážitky. 

Přijďte se na nás podívat ve čtvrtek od 10 hodin do 13 hodin do pavilonu č.19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. 

Výuka i káva jsou zdarma!

San Marino Prahy-pěkný počin jedné z účastnic dílny

Jedním ze zdařilých příspěvků naší publicistické dílny je San Marino Prahy od Katky, který vyšel i v časopise Esprit. 

SAN MARINO PRAHY

Tak daleko mě odvál vítr uzdravení, že se mi povedlo cestou na publicistickou dílnu v pavilonu 19 v Bohnicích ztratit. Už je neznám jako své boty. Ale díky této náhodě – nebo spíš synchronicitě, abych použila oblíbený výraz nás šílenců – jsem narazila na hlouček turistů kochajících se pavilonem 28, naslouchajících výkladu v němčině. Chtěla jsem poslouchat, ale má stydlivost mi nedovolila se zastavit. Zaslechla jsem jen „zwei und zwanzig Betten“ – to průvodkyně asi popisovala kolik lůžek, a tím pádem pacientů, pojme jedna místnost takového pavilonu. Výjev mě ujistil, že Bohnice jsou, byly a vždy budou výkvětem surrealismu. Škoda jen, že až psychiatrická reforma vyžene blázny z pavilonů, už nebude, kdo by oživoval a sám sebou ilustroval ten snový skanzen. Jako například ten překrásný blázen v bílém vytahaném tričku, na kterém září klíček na šňůrce, jak do běla vymetá chodník před svým pavilonem v rámci pracovní terapie. Nebo ten roj šílenců obsypaných kolem pochybných krámků jako včely kolem hrušky. Vypadají docela šťastně, krámek jim plní poslední touhy, které jim směly zbýt, anebo jsou zfetovaní svými chorobami. Kolem Centrální terapie prochází pohublý mladík se sklopenou hlavou. Občas se zastaví – to když číslo kroků, které právě udělal, odpovídá v poblouznění pečlivě vypočítané číselné šifře, která přináší štěstí. Všude je krásně čisto, svítí sluníčko a park čpí borovičnou vůní. Nyní chápu, jak se tady mohou jen tak bezstarostně, beze strachu z agresivních pomatenců, projíždět maminky s kočárkama. Nikdo nevěří, že by se na tak krásném místě mohlo dít něco zlého. Naopak, mnoho ex-pacientů, kteří znají ten monument zevnitř, se vyhýbá Bohnicím obloukem. Cítí zde pach praní prostěradel pomočených po silné dávce sedativ. To já sem chodím ráda. Jsem věčné dítě, které si to tu užilo svůj dětský tábor navíc, který v dospělosti už ani nečekalo. Tábor, na kterém si každý vysloužil tu smradlavou hodnost šílence. Nyní se sem ovšem vracím očištěna. S vysokou školou, chorobou v remisi, jako zaměstnanec organizace Dobré místo - jako redaktor. Hraju vyšší hru. Ta dnes obnáší zúčastnit se publicistické dílny pořádané Dobrým místem pro hospitalizované, ale i lidi z venku. Tuto distinkci ale rázem nechávám stranou – uvnitř zdí vypadá jako pacient každý.

Na publicistické dílně jsou kromě organizátorů dva pacienti. A teď já. Prý si doposud jen tak povídali. Když zapluju do davu, je mi vše jasné. Přicházím o hodinu později, ale ještě se jim nepovedlo udělat skoro nic publicistického. Pacienti chrlí svou moudrost. Postupně začínám mít pocit, že vést tuto dílnu je jako snažit se plavit peřejemi proti proudu. Tím proudem je zkušenost šílenství, která je všezaplavující a má navrch nad všemi pokusy o racionalitu a řízení. Pacient jménem Daniel popisuje hospitalizaci takto: „ Je to jako kdyby hrozilo, že člověka bolí noha, odvezou ho do nemocnice a tam mu ji prostě uříznou.“ Nemůžu nesouhlasit. Dalším velkým tématem jsou léky. Daniel o nich vypráví dlouhý příběh. Doporučujeme mu, aby jej publikoval v Espritu, ale zdráhá se. Ukazuje se, jak je těžké psát, když je člověk nemocný a nemůže se soustředit. V rámci dílny si pacienti mohou odnést knihu „Kam jdou lidé s nemocnou duší.“ Daniel v ní nachází namátkou větu: „po Zyprexe se mi vrátil humor.“ Všichni se tomu nevěřícně smějeme. Pacientka Alena přinesla na dílnu svou vlastní knihu. Zabývá se ve svém životě potápěním a píše o vodě. Čteme si úryvek z knihy. Dozvídáme se, že Alena píše svou autobiografii. Doporučuji jí, jak postupovat při vydání knihy. Všichni dostáváme pohledy s akrylovými mušlemi, které namalovala. Jak říká Daniel, a mohl by říct každý pacient, „já nejsem jednobarevnej.“ Jinými slovy, já se nevejdu do své diagnózy. Jsem víc než blázen. O přestávce nám Daniel vypráví o své bohaté korespondenci s jakousi Japonkou. Naše publicistická dílna se pomalu ale jistě mění v Ságu rodu Forsytů.

Z Bohnic odcházím zadní branou, tou, která dříve bývala zamčená. Měli od ní klíče pouze doktoři a někteří pacienti, kteří je pak šmelili s ostatními. Je to brána praktická, blíže do Alberta a blíže do hospody. Stojí vedle pavilonu 1, před kterým se na lavičce sluní jakási žena, pravděpodobně nakažená schizofrenií. Její duše se přede mnou tyčí jako strom v pralese vyžíraný nádherným chorošem nemoci. Byl to hezký den. Opouštím tou nejmíň známou branou areál Bohnic, to San Marino Prahy, stát ve státě s vlastními pravidly a zvyky. Musím si rychle vzpomenout na zvyky venku.

bnn

Publicistická dílna v reportážním duchu

Zajímavou reportáž o své vycházce s přáteli přinesla Alena. Bravurně v ní zvládla popis cesty  i vyjádření atmosféry. Michal zase přinesl zprávu o zeleném pásu kolem Prahy, v níž se mu povedlo popsat ekologickou potřebu obyvatel. Následně přišel komentář o tom, koho žalovat při násilném chování schizofreniků. Alice komentovala článek o klíštěti a vliv jeho tělesných výměšků na duševní nemoci. Pak jsme četli bulvární text o nemoci malíře van Gogha, v němž se ukázal rozdíl mezi seriózním a bulvárním stylem psaní. Podnětný byl i článek Duševně nemocní nejsou zločinci od Cyrila Hoeschla, v němž se vyjádřil k nedávným útokům duševně nemocných. Rozhovor Od dětských slzí k pomoci jiným poukázal na kampaň Blázníš? No a! a popisoval současnou peer aktivitu mezi gymnazisty. Pak jsme se taky pokusili o rozhovory ohledně léčby a postavení nemocných mezi Michalem s Alenou a Jiřinou s Davidem.

Příštím tématem budou rozhovory, těšte se na praktická cvíčení a ukázky z médií.

Úkolem na další setkání je napsat text na zdravotně sociální téma a ohledně reformy péče o duševní zdraví.

Přij'ďte za námi opět ve čtvrtek 13. srpna 2015 v 10 hodin do pavilonu číslo 19 v areálu Psyhiatrické nemocnice Bohnice ( Ústavní 91/7, Praha )..

Dobrá publicistická dílna už má první dílka

Setkání naší Dobré publicistické dílny se nesou ve velmi přátelském duchu, účastníci nadšeně diskutují o novinářském řemesle a zkouší svou vlastní cestu, jak se naučit srozumitelně a poutavě psát. Rádi bychom zveřejnili některá dílka pro inspiraci (a nezapomeňte, že příští setkání je opět ve čtvrtek od 10 do 13 hodin v pavilonu č. 19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice):

Dobrá publicistická dílna zve zájemce

Vezměme tužky, pera, propisky a bloky a vydejme se za taji novinářského řemesla. Uvidíme, uslyšíme a hlavně - napíšeme o tom!

 

Pojďme si společně zkusit, jaké je to psát o tématech z oblasti zdravotně sociální situace vážně duševně nemocných lidí a jejich postavení ve společnosti. Naučíme se novinářský způsob psaní, dozvíme se o hlavních zpravodajských a publicistických žánrech, o organizaci redakčních prací a tvorbě časopisu i webových stránek. A kdo bude chtít, může své zdařilé články uveřejnit v internetových, případně jiných médiích.

 

 

Přijďte se zapojit do

Dobré publististické dílny

publicistickadilna.blogspot.cz

publicisticka.dilna@gmail.com
každý čtvrtek od 10 do 13 hodin

 

určené pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním.

 

Čekáme na vás každý čtvrtek v 10 hodin dopoledne před 19. pavilonem

v areálu Bohnické psychiatrické nemocnice v Praze (Ústavní 91/7, 181 02  Praha, Bohnice).

 

Těšíme se na vás...

pokud se opozdíte, volejte Josefa (773 165 647), přijdeme vám otevřít