Jedním ze zdařilých příspěvků naší publicistické dílny je San Marino Prahy od Katky, který vyšel i v časopise Esprit.
SAN MARINO
PRAHY
Tak daleko
mě odvál vítr uzdravení, že se mi povedlo cestou na
publicistickou dílnu v pavilonu 19 v Bohnicích ztratit.
Už je neznám jako své boty. Ale díky této náhodě – nebo spíš
synchronicitě, abych použila oblíbený výraz nás šílenců –
jsem narazila na hlouček turistů kochajících se pavilonem 28,
naslouchajících výkladu v němčině. Chtěla jsem
poslouchat, ale má stydlivost mi nedovolila se zastavit. Zaslechla
jsem jen „zwei und zwanzig Betten“ – to průvodkyně asi
popisovala kolik lůžek, a tím pádem pacientů, pojme jedna
místnost takového pavilonu. Výjev mě ujistil, že Bohnice jsou,
byly a vždy budou výkvětem surrealismu. Škoda jen, že až
psychiatrická reforma vyžene blázny z pavilonů, už nebude,
kdo by oživoval a sám sebou ilustroval ten snový skanzen. Jako
například ten překrásný blázen v bílém vytahaném
tričku, na kterém září klíček na šňůrce, jak do běla
vymetá chodník před svým pavilonem v rámci pracovní
terapie. Nebo ten roj šílenců obsypaných kolem pochybných krámků
jako včely kolem hrušky. Vypadají docela šťastně, krámek jim
plní poslední touhy, které jim směly zbýt, anebo jsou zfetovaní
svými chorobami. Kolem Centrální terapie prochází pohublý
mladík se sklopenou hlavou. Občas se zastaví – to když číslo
kroků, které právě udělal, odpovídá v poblouznění
pečlivě vypočítané číselné šifře, která přináší
štěstí. Všude je krásně čisto, svítí sluníčko a park čpí
borovičnou vůní. Nyní chápu, jak se tady mohou jen tak
bezstarostně, beze strachu z agresivních pomatenců, projíždět
maminky s kočárkama. Nikdo nevěří, že by se na tak krásném
místě mohlo dít něco zlého. Naopak, mnoho ex-pacientů, kteří
znají ten monument zevnitř, se vyhýbá Bohnicím obloukem. Cítí
zde pach praní prostěradel pomočených po silné dávce sedativ.
To já sem chodím ráda. Jsem věčné dítě, které si to tu užilo
svůj dětský tábor navíc, který v dospělosti už ani
nečekalo. Tábor, na kterém si každý vysloužil tu smradlavou
hodnost šílence. Nyní se sem ovšem vracím očištěna. S vysokou
školou, chorobou v remisi, jako zaměstnanec organizace Dobré
místo - jako redaktor. Hraju vyšší hru. Ta dnes obnáší
zúčastnit se publicistické dílny pořádané Dobrým místem pro
hospitalizované, ale i lidi z venku. Tuto distinkci ale rázem
nechávám stranou – uvnitř zdí vypadá jako pacient každý.
Na
publicistické dílně jsou kromě organizátorů dva pacienti. A teď
já. Prý si doposud jen tak povídali. Když zapluju do davu, je mi
vše jasné. Přicházím o hodinu později, ale ještě se jim
nepovedlo udělat skoro nic publicistického. Pacienti chrlí svou
moudrost. Postupně začínám mít pocit, že vést tuto dílnu je
jako snažit se plavit peřejemi proti proudu. Tím proudem je
zkušenost šílenství, která je všezaplavující a má navrch nad
všemi pokusy o racionalitu a řízení. Pacient jménem Daniel
popisuje hospitalizaci takto: „ Je to jako kdyby hrozilo, že
člověka bolí noha, odvezou ho do nemocnice a tam mu ji prostě
uříznou.“ Nemůžu nesouhlasit. Dalším velkým tématem jsou
léky. Daniel o nich vypráví dlouhý příběh. Doporučujeme mu,
aby jej publikoval v Espritu, ale zdráhá se. Ukazuje se, jak
je těžké psát, když je člověk nemocný a nemůže se
soustředit. V rámci dílny si pacienti mohou odnést knihu
„Kam jdou lidé s nemocnou duší.“ Daniel v ní
nachází namátkou větu: „po Zyprexe se mi vrátil humor.“
Všichni se tomu nevěřícně smějeme. Pacientka Alena přinesla na
dílnu svou vlastní knihu. Zabývá se ve svém životě potápěním
a píše o vodě. Čteme si úryvek z knihy. Dozvídáme se, že
Alena píše svou autobiografii. Doporučuji jí, jak postupovat při
vydání knihy. Všichni dostáváme pohledy s akrylovými
mušlemi, které namalovala. Jak říká Daniel, a mohl by říct
každý pacient, „já nejsem jednobarevnej.“ Jinými slovy, já
se nevejdu do své diagnózy. Jsem víc než blázen. O přestávce
nám Daniel vypráví o své bohaté korespondenci s jakousi
Japonkou. Naše publicistická dílna se pomalu ale jistě mění
v Ságu rodu Forsytů.
Z Bohnic
odcházím zadní branou, tou, která dříve bývala zamčená. Měli
od ní klíče pouze doktoři a někteří pacienti, kteří je pak
šmelili s ostatními. Je to brána praktická, blíže do
Alberta a blíže do hospody. Stojí vedle pavilonu 1, před kterým
se na lavičce sluní jakási žena, pravděpodobně nakažená
schizofrenií. Její duše se přede mnou tyčí jako strom v pralese
vyžíraný nádherným chorošem nemoci. Byl to hezký den. Opouštím
tou nejmíň známou branou areál Bohnic, to San Marino Prahy, stát
ve státě s vlastními pravidly a zvyky. Musím si rychle
vzpomenout na zvyky venku.
Žádné komentáře:
Okomentovat