Většina
biologických výzkumů začíná pozorováním. Pozorování je
historicky nejstarší, ale stále nejpoužívanější metoda
získávání výchozích biologických dat (adekvátní
relevance). Předmětem pozorování může být konkrétní
organismus (jedinec), jeho část, fyziologický proces, výskyt či
chování studovaného organismu na stanovišti apod. Naše smysly
přitom mohou být doplněny respektive „vylepšeny“
různými přistroji (lupa, mikroskop, fotoaparát aj.). Podle
velikosti pozorovaných objektů lze rozlišit tři základní úrovně
(oblasti):
-
makroskopická – pozorovatelná pouhým okem (přičemž
rozlišovací schopnost lidského oka činí asi 0,2 mm);
-
mikroskopická – pozorovatelná světelným mikroskopem (přičemž
rozlišovací schopnost ve viditelném světle je asi 0,0002 mm);
-
submikroskopická – pozorovatelná elektronovým mikroskopem
(rozlišovací schopnost několik nanometrů, 1 nm = 10 na -6 mm)
Pozorování
vyvolá zpravidla řadu otázek. Pro jejich zodpovězení je významné
formulovat pracovní hypotézu. Aby bylo možné její
správnost ověřit, je dobré z ní nejdříve vyvodit jednu i více
logických předpovědí (predikcí), které lze ověřit (testovat)
experimentálně. Pokus (experiment) je stěžejní výzkumnou
metodou sloužící k ověření (verifikaci) stanovené
hypotézy. Přitom významným rysem jakéhokoli vědeckého pokusu
je jeho opakovatelnost. Pokud se jediná předpověď ukáže jako
chybná, musí být daná hypotéza zamítnuta jako nesprávná.
fExperimentálně
ověřená hypotéza je TEORIE.
Žádné komentáře:
Okomentovat